... aneb "krátce" o mě.
Je mi 21let, bydlím v Praze s přítelem, pracuji jako učitelka v MŠ a od října nastoupím na dálkové studium Pedagogické fakulty UK. Mou největší vášní se v poslední době stalo fitness a zdravý životní styl, kterému bude také věnovaný celý tento blog. O záměru blogu, podmínkách vzniku a hlavně troše z mé minulosti se budu snažit napsat v následujících pár řádcích. :)
K "posedlosti" zdravým životním stylem, cvičením, hlídáním kalorií a všeho ostatního jsem se bohužel dostala dost nešťastnou a dlouhou cestou. Začalo to někdy ve 14, kdy jsem (už ani nevím, jestli na popud ostatních?) začala poprvé záměrně hubnout. Puberta klepala na dveře a špíčky se začínaly objevovat. Vzhledem k mé závislosti na čokoládě a celkově nezdravému životnímu stylu, který jsem v té době vedla, nebylo až takovou záhodou, kde se ta kila navíc berou. Píšu kila navíc - ráda bych ale zmínila, že jsem nikdy nebyla nikterak tlustá, na svou výšku 163cm jsem neměla váhu vyšší než nějakých 63kg. Nicméně oproti všem mým vysokým hubeným kamarádkám jsem přeci jen byla trochu oplácaná, tudíž mě napadlo, že bych mohla zhubnout. Kdybych tenkrát věděla, že to je rozhodnutí, které mi zásadně ovlivní život na nějakých dalších deset let, rozmyslela bych si to trochu lépe. Bohužel...
... začala jsem hubnout. Byl začátek května 2007. Objevila jsem pojem kalorie, kalorické tabulky, zpětně vím, jak špatně jsem s nimi zacházela. Omezila jsem sladké, tučné, začala jíst ovoce a "zdravé" produkty. V podstatě jsem udělala všechny chyby, které lidé nemající ponětí o zdravém hubnutí dělají. Nicméně, vzhledem k velkým změámě v jídelníčku, váha šla dolů. Vážila jsem se každé ráno a kilogramy mizely a mizely. Po nějakou dobu z toho byli všihni nadšení, vlastně jsem udělala zdravou změnu, měla jsem radost. Pokrok byl pro mě motivací, tudíž jsem neustále na porcích ubírala. V té době jsem neměla ponětí o bazálním metabolismu, o složkách potravy, jako jsou bílkoviny, sacharidy a tuky, pouze jsem se někde dočetla, že spodní hranice denního příjmu je 1200kcal a já se chtěla hecnout a dát míň. Moje jediné štěstí asi bylo, že jsem ještě tolik neměla zmáknuté velikosti porcí a kalorické tabulky všech potravin, tudíž zpětně vím, že jsem často snědla kalorií o mnoho více, než jsem si pak za den započítala. V té době jsem však ale už byla na dvou porcích denně - ráno a večer jedno jídlo (aby mě rodiče viděli jíst), tudíž i tak jsem přijímala stále málo. Můj denní režim vypadal následovně: ráno se doma nasnídat (1 kus ovoce, miska musli-ale doopravdy hodně velká, activia light), škola-hladovění, oběd-podstrčit kamarádce kartičku na obědy, aby mi je pípla a mamka mi to nemohla zkontrolovat, odpoledne co nejdéle dělat něco s přítelem-hladovění, kolem 17.00 doma-večeře (1 kus pečiva, Žervé, šunka-doopravdy velké množství oblohy; zelenina). Přes dny jsem hladověla, neměla jsem na nic sílu, byla jsem úplně vyšťavená a povětšinou ve špatné náladě. Mamka samozřejmě viděla, že není něco v pořádku, tudíž jsem se snažila doma trávit co nejméně času. Ještě teď mám noční můry o tom, jak mě mamka žene nepřipravenou na váhu, či jak se mě ptá, jaktože mi už desetkrát za sebou propadl oběd v jídelně.
Protože jsem chtěla být co nejméně doma, trávila jsem spoustu času s přítelem a partou kamarádů. V té době mi bylo 15-16, docela jsme začali pít alkohol, a abych pravdu řekla, asi se na nějaký čas stal mým hlavním zdrojem energie. Protože jsem v oblasti hubnutí vážně nebyla žádný expert, nevěděla jsem, jak moc kalorický a nezdravý alkohol je, tudíž jsem všechnu chybějící energii vesele doplňovala téměř každodenním pitím - ať už pár drinků v baru nebo lahev vína napůl někde venku s kamarády.
Všechno vyvrcholilo, když jsem někdy kolem Vánoc 2008 onemocněla. Vážila jsem 45kg a moje tělo bylo od věčného hladovění tak zhuntované, že nemělo sílu s angínou pořádně bojovat. Naskákaly mi všude afty, vůbec jsem nemohla polykat. Do toho jsem si (už ani nevím jak), zlomila ruku, tudíž jsem ležela v posteli s horečkou, úplně bílá, vyhublá na kost, s celou pusou od aftů a rukou v sádře. Nemohla jsem si dát ani snídani, to jediné jídlo, které jsem si ještě dovolovala. V tu chvíli mi došlo, že je něco špatně. Že jsem to asi zahnala moc daleko. Dala bych si facku za to, jak daleko jsem to nechala dojít, nicméně, co tě nezabije, to tě posílí.
Po dlooouhé rozmluvě s maminkou jsem si nechala poradit a začala trochu jíst. Stále jsem počítala kalorie, nicméně jsem si dovolovala malinko víc - a na doporučení mamky jsem přidala cvičení. Chudák, vůbec nevěděla, že už předtím jsem trávila třeba tři hodiny doma na podlaze tím, že jsem dělala leh-sedy a u toho na mobilu hrála tetris, aby mi to uteklo (samozřejmě, že jsem si takovými špatnými leh-sedy jenom huntovala záda). Když víc sním, ale víc se hýbu, je to to samý, jako když jím míň a jen ležím. A tak jsem začala cvičit ještě víc. Vzhledem k tomu, že jsem si však dopřávala i jiné chutě, než jen ranní cereálie a večerní rohlík, probudila se ve mě touha ten půlrok hladovění dohnat. Chtěla jsem ochutnávat, poznávat nové chutě, vychutnávat, jak ale, když jsem pořád měla tan striktně omezené kalorie?
... začala jsem jídlo plivat. Začalo to nevinně, něco jsem chtěla ochutnat (omáčku, co mamka uvařila, koláč, co upekla), tak jsem zkrátka dala ždibec do pusy a pak ho místo spolknutí vyplivla do záchoda. Bohužel, co nevinně začíná, zdaleka ne tak nevinně končí.
Zvrhlo se to v novou závislost. Byla jsem schopná nakoupit si jídlo za několik set, všemožně ho mixovat dohromady (v doopravdy hodně nechutných kombinacích - už se začínala ozývat bulimie), a všechno to vždy ochutnat a vyplivnout. Sama jsem viděla, že ve výsledku to vlastně stejně skoro všechno sním, potože nikdy člověk nevyplivne všechno ven - a navíc, když jsem takhle dala to samé (... prostě fuj.) jídlo do pusy několikrát, ve výsledku jsem pak neplivala nic a z nakoupeného jídla jsem do sebe skutečně skoro všechno dostala. Takový rituál jsem prováděla klidně několikrát denně, o přestávkách ve škole, na veřejných záchodcích po škole, prostě kdykoli jsem měla čas. Ani se nedivím, že jsem do dalších Vánoc (2009) z těch 45kg přibrala na nějakých 62kg.
Mamka je ovšem můj druhý mozek a tak i na plivání mi přišla. Vzhledem k její vlastní zkušenosti s poruchou příjmu potravy, ji uklidnilo, že se nejedná o bulimii, ale pouze o plivání. Po dlouhém rozhovoru, vylití srdíčka a pádu asi desetitunového kamene ze srdce jsem se cítila jako znovuzrozená. Proč to dělám? Chci být zdravá. V té době (leden 2010) jsem začala chodit s novým přítelem, byla jsem zamilovaná až po uši a vycítila jsem tak příležitost začit úplně nanovo.
Znova jsem studovala všechny články, časopisy, o zdravém hubnutí, ale tentokráte jsem se doopravdy snažila vše dodržovat ve zdravých hranicích. Zdravě jsem cvičila, zdravě jedla, a hubnutí zase začalo. Vzhledem k tomu, že jsem už byla naučená počítat si kalorie a nějaké znalosti jsem měla z předchozí doby, bylo pro mě o to snazší kila shazovat. Po roce jsem se dostala na váhu 49kg a tu se mi dařilo zdravě - cvičením a pravidelným jídlem (které jsem si každý den s přesností na kalorii zapisovala) - udržovat. Sláva, vyhrála jsem. Ze slabosti jsem udělala přednost, dokážu si vypočítat, kolik denně můžu sníst, krásně se najíst, nehubnout, nepřibírat. Cítila jsem se skvěle, krásně, byla jsem zdravá a mohla jsem jíst, co jsem chtěla. Nevadilo mi si jídlo plánovat nebo počítat, líbilo se mi to, bylo to pro mne odměnou, vidět, jak mi to jde. Až do jara roku 2012.
V květnu mě čekala maturita a vzhledem k rozvodu rodičů, rozchodu s přítelem a stěhování do bytu jen s mamkou jsem byla v čím dál menší duševní pohodě. Stres jsem vždycky uměla zahánět alkoholem, tudíž i v té době jsem s oblibou vymetala každý víkend večírky a čistila si tak hlavu. Bohužel, alkohol zvyšuje chutě a navozuje hlad, takže se několikrát stalo, že po příchodu domů z večírku jsem měla hrozný hlad. Opilá jsem snědla, na co jsem v lednici přišla, a protože se mi z toho většinou udělalo špatně, musela jsem jít zvracet. Takhle jsem propařila, projedla a prozvracela pár nocí.
A pak jednou, když jsem se zase doma měla učit maturitní otázky, byla jsem tam sama a já měla hroznou chuť obalit si nervy polimáčenejma sušenkama, mě to napadlo. Nejdebilnější nápad, hned po tom, že budu hubnout.
Vždyť já bych to pak mohla vyzvracet, jako v noci!
Super. No vůbec to nešlo, když to člověk neumí a nemá ten správnej grif, nevyzvrací nic, kor jedny blbý sušenky. Nicméně po přečtení spousty "chytrých rad" na internetu jsem se naučila, že je správné to pak pořádně zapít a naplnit tak žaludek, že si mám strčit prst do krku ... No prostě to začalo jít. Dobře.
V té době na mě také začal doléhat stres ohledně prázdnin. Měla jsem vycestovat pracovně do Skotska, kde jsem vůbec nevěděla, jak se budu stravovat - a hlavně jak budu cvičit. V té době jsem měla každý den zmapovanou jak každou kalorii přijatou, tak vydanou, a každý další den jsem si mohla pěkně naplánovat. Měla jsem dostupné všechny mě známé a ozkoušené potraviny, stejně tak jako jsem měla dostatek času a prostředků na cvičení pětkrát týdně. Vidina toho, že tam budu muset snídat smažený vejce, stejně tak jako toho, že nebudu mít čas si zacvičit, mi nedávala spát. Stres jsem tedy řešila častějšími záchvaty jezení, které končily zvracením. Už se nejednalo o jedny sušenky, v té době už jsem zvracela trochu větší dávky jídla. Nicméně pořád to mohlo být na úrovni - 2 namazané chleby, 2 sušenky, 1 jogurt.
A pak přišlo Skotsko. Pracovala jsem prakticky denně od rána do večera jako servírka či jako pokojská - takže pořád na nohou. Na jídlo ani cvičení čas nebyl, a navíc, s jídly, které nám byly poskytovány hotelem jakožto snídaně, obědy a večeře, jsem byla absolutně nespokojená (smažené, tučné), takže jsem se uchýlila k jezení pouze ovoce a zeleniny a následnému dokupování jídla v jednotě. Při tak velkém výdeji, jaký jsem za den naběhaném na place měla, to ale tělu samozřejmě nestačilo, tudíž přejídání mohlo začít. Tentokráte trochu ve větší míře.
Někdy jsem z hotelu tajně odnesla zbytky, jindy jsem prostě vyhodila do záchodu večeři, kterou nám kuchař připravil, ale hlavně jsem si nakupovala sladkosti a všemožné "mě zakázané" potraviny, kterými jsem se pak potají na pokoji přejedla a následlně je letěla na společné záchody vyzvracet. Po většinu dní jsem tedy byla napuchlá, oteklá, červená a váha mi kolísala jako na houpačce.
Nepochybuji o tom, že z mého chování i vzhledu většina lidí prokoukla, že něco není v pořádku.
Ze Skotska jsem se, úplně vysílená, vrátila po čtvrt roce, v září 2012. Nastupovala jsem na vysokou. Na VŠE. Panebože. Další rozhodnutí na prd.
To už jsem, aniž bych si to uvědomila, začala být na přejídání závislá.
Nepocházím z Prahy, tudíž jsem první měsíce, než mi byla přidělena kolej, bydlela u tety. Teta odcházela do práce ráno v 6.00 a vracela se večer kolem 18.00, tudíž jsem měla dostatek času na to, abych ve svých přejídacích rituálech pokračovala - a co víc, právě v téhle době, na podzim roku 2012, abych jim dala tu nejstrašnější podobu. Protože teta věděla, že jsem měla nějaké problémy s jídlem, vařila mi a nakupovala spoustu dobrot. Já to pak byla schopná všechno, doopravdy všechno spořádat, a pak dokoupit takové množství, aby nebylo nápadné, že jsem toho snědla tolik. Už je asi jasné, kde všechny vydělané peníze ze Skotska skončily. V podstatě v záchodové míse.
Tyhle přejídací orgie už doopravdy byly klasickým bulimickým záchvatem, a staly se pro mne, bohužel, prakticky denní rutinou. Pro ilustraci - za jeden záchvat (a bylo jich klidně 5 - 6 denně - na ekonomce bylo tolik volného času....) jsem spořádala například 4 tatranky, 2 tabulky čokolády, 1 celý jablečný závin, 1 celé balení dětských cereálií, 2 porce čínských nudlí s masem, 3 obložené chleby, 3 smetanové jogurty a kopu másla a kakaa k tomu všemu jako bonus. Už jsem uměla zvracet docela dobře, jen je fakt, že jsem často nevyzvracela všechno - neuměla jsem si tak dobře za sebou systematicky jídlo seřadit a rozpoznat doby, kdy ještě mám jít zvracet, kdy ještě mohu jíst, kdy už je všechno venku.
Od tety jsem se přesunula v listopadu 2012 na kolej. Bydlela jsem na buňce se třemi dobrými kamarádkami ze Slovenska, já na pokoji s jednou, vedle v pokoji dvě. Bohužel, žádné velké přijetí do party se nekonalo. Na koleji jsem to nesnášela, jezdila se přejídat do všech možných nákupních center na záhodky či přímo na koleji, když holky nebyly doma, a pochopila, že to je docela v háji. Přiznala jsem si, že mám problém a šla jsem do Anabell.
Hodinu jsem tam bulela, bylo to poprvé, kdy jsem doopravdy o všem otevřeně mluvila. Začala jsem si vést deník a fakt jsem se začala snažit jíst znovu zdravě, pravidelně a nic si nevyčítat.
Docela se mi to dařilo, a vzhledem k tomu, že jsem si na začátku prosince 2012 našla přítele, neměla jsem čas na přejídací orgie a těch pár kilo, které jsem za podzim nabrala, jsem zase rychle shodila. Trochu jsem začala zase cvičit a byla jsem na tom líp.
Bohužel, ne na dlouho. V únoru 2013 jsme se rozešli a já se vrátila zpět na kolej. Protože mou slovenskou spolubydlící po prvním semestru ze školy vyhodili, nastěhovala se ke mě spolužačka z gymplu. Ta měla v Praze v přítele a prakticky bydlela u něj, tudíž jsem měla pokoj pořád sama pro sebe. V té době to začalo asi nejvíce. Měla jsem stále volný pokoj, peníze ze Skotska na účtě, splín z toho, že studuju školu, která mě nebaví, že nemám přítele ani kamarády, rodina desítky kilometrů daleko ode mě, a to byla nejlepší šance pro bulimii, aby mě pohltila. A ona to udělala.
Nějaké dva tři měsíce jsem den co den strávila na koleji, s dvěma až pěti pochůzkami pro další jídlo. Nedělala jsem nic jiného, všechno se točilo jen kolem jídla. Možná až na pár nocí, kdy jsem vyrazila do baru se opít do bezvědomí. Každý večer jsem si udělala plán, jak od zítřka začnu cvičit a budu jíst normálně, každé další ráno jsem to podělala, přejedla se, a pak už se přejídala celý den. Tloustla jsem, neměla jsem nikoho, komu se svěřit, styděla se za sebe, nesnášela se a chtěla umřít. Nevystrkovala jsem paty, nechtěla jezdit domů. Bylo to nejhorší období mého života.
S tou holčinou, se kterou jsem bydlela na koleji, a dalšími dvěma kamarádkami, jsme se rozhodly nastěhovat do společného bytu (od té tety, u které jsem předtím bydlela). Byla to pro mě vidina nového začátku, že konečně budu bydlet s někým a tak nebudu moci každý den celý den strávit nad záchodovou mísou. V té době jsem na tom ale byla tak závislá, že se přejídání nedalo odolat. V červnu 2013 jsme se nastěhovaly do bytu a já se také vrátila ke své největší lásce ze střední. Nezdarům ale ještě konec nebyl.
S holkami jsem nedokázala vydržet. Každý den jsem potřebovala svojí "dávku bulimie" - byla jsem jako narkoman, byla jsem závislá, potřebovala jsem se přejíst a vyhodit to, jinak jsem necítila uspokojení. Doma to nešlo, tudíž jsem opět zvracela na veřejných místech, přejídala se v nákupních centrech a ještě tam pak trávila hodiny na dámských toaletách. Především moje nemoc byla příčinou častých hádek na bytě. Dále také fakt, že jsem u sebe často chtěla mít přítele, se kterým ovšem holky při stěhování jaksi nepočítaly, přidal tomu, že jsme se na krev rozhádaly a vše vyvrcholilo rozhodnutím, že v bytě tedy zůstanu jen já a přítel.
Rozhodla jsem se také, že nechám VŠE, že to doopravdy není škola pro mě. Našla jsem si práci hospodářky v MŠ a od září 2013 přerušila studium a nastoupila do práce.
Po dobu dvou měsíců, září a říjen, kdy ještě na bytě byly holky a já chodila do práce, to bylo doopravdy k nevydržení. Pracovala jsem každý den od 6.30 a do práce jsem hodinu dojížděla, tudíž jsem každé ráno vstávala v 5.00. Celý den jsem ve školce běhala, vytírala, vysávala, uklízela, myla nádobí a končila kolem 14.00. Bývala jsem tak hotová, že jsem jen těžko měla sílu na to ještě cvičit. Navíc jsem se, já pitomec, upsala na vedení pěti zájmových kroužků pro děti, tudíž jsem tři odpoledne z pěti ještě musela přejíždět na jiné místo a tam šaškovat s dětmi další dvě hodiny. Vyčítala jsem si, že necvičím, a stres jsem řešila - jak jinak - jídlem. V práci jsem vydávala svačinky i obědy, a jelikož po obědě všechny děti i učitelky šly na spaní, co se stane se zbylým jídlem (a zbývalo ho doopravdy hodně), bylo jen v mých rukou. Většinou jsem se tak přejedla, že jsem pomalu nebyla schopná udělat závěrečný úklid a odejít. Ze školky jsem šupajdila rovnou na nejbližší veřejné WC, kde jsem se pak snažila co nejvíce ze snězeného oběda vyhodit.
V té době jsem se dopracovala zase na nějakých 62kg. Měla jsem hroznou pleť, zničené vlasy mi padaly po chomáčích, byla jsem neustále oteklá, o střevních potížích raději ani nemluvím. Byla jsem náladová, věčně unavená a nebýt přítele, byla bych asi ještě více na dně, jak na jaře. Věděla jsem, že mám problém, a hledala jsem pomoc. Našla jsem denní stacionář pro poruchy příjmu potravy, který je tady v Praze. Dochází se tam denně na snídani, svačinu a oběd, program od 8.00 do 16.00. Obědy si zaplatím, ostatní si nosím.
Rozhodla jsem se.
Půjdu se léčit.
Vyřídila jsem si to v práci i u doktora a (i když ne úplně bez komplikací, nicméně úspěšně) jsem nastoupila do nemocnice. Na stacionáři jsem strávila 2 a půl měsíce a vracela se z něj, především po duševní stránce, jako jiný člověk. Byla jsem vyrovnanější, víc jsem si sama sebe vážila a byla jsem odhodlaná to dokázat. Neříkám, že bych přestala zvracet úplně, nicméně můj stav a především moje myšlení se otočilo o sto omdesát stupňů k lepšímu. Nastoupila jsem znova v práci, tentokrát bez kroužků. Fungovala jsem dobře, snažila jsem s jíst pravidelně, cvičila jsem, opět jsem se zajímala co nejvíce o zdravé stravování a civičení, udělala jsem si certifikát Fitness instruktor a přejídací záchvat se objevoval tak 4 - 5x do měsíce, což, v porovnání s předchozími frekvencemi 4 - 5x denně, byl skvělý pokrok. Jasně, občas přišel den, kdy jsem to podělala, ale dokázala jsem se vztyčenou hlavou říct - nikdo není dokonalý - a další den pokračovat krásně, dobře, zdravě, nanovo.
Jelikož jsem stejně ale nebyla spokojená se svou "bulimicky vyžranou" postavou, měla jsem dlouhodobý redukční plán do léta. Vypracovala jsem jej na základě poznatků ze školení Osobní trenér - Instruktor fitness, a také na základě odborných knížek, které jsem po návratu ze stacionáře začala studovat. I přes pár dní nezdaru, přejídacích úletů a krizí se mi doopravdy podařilo na své postavě zapracovat a z těch 62 kg v lednu 2014 se mi podařilo dostat na mou vysněnou, optimální váhu 50kg. Neříkám, že každý den byl vzorový, nicméně většinu dní jsem se doopravdy dokázala držet svého plánu a následovat jej.
A co teď? Bulimie je pořád můj nepřítel, pořád v koutě mojí duše straší (bohužel o to víc, že za tu dobu po stacionáři jsem dokázala svůj "styl vymakat" tak, že ven dostanu prakticky všehno), nicméně už dokážu myslet natolik racionálně, že dávám přednost dopřát tělu odměnu v podobě dobrého jídla nebo volného dne bez cvičení, než huntovat jej dalším zvracením.
V práci mne povýšili a od června 2014 pracuji jako učitelka v MŠ. Také mne přijali na VŠ, na kterou od října nastoupím.
Od ledna jsem vyzkoušla nespočet různýh diet a cvičebních plánů, že bych mohla napsat knihu. Proto asi blog :D :) V poslední době se mi osvědčino jíst třikrát denně velké porce, abych se nemusela každé dvě hodiny stresovat, co zase mám jíst, oběd si do práce nosit a mít všechno předem spočítané - abych měla jistotu, že si vše mohu dovolit a mému tělu to prospěje. Také už jsem, vzhledem k celkem optimální váze, omezila počet tréninků a změnila jejich strukturu - v poslední době jsem si oblíbila cvičení se Zuzkou Light.
V současné době tedy každý den přijímám mezi 1400 - 1500kcal, rozdělené do tří jídel, které mám předem naplánované. Jím snídani kolem 6.-7.00, oběd ve 12.30 a večeři mezi 18.-19.00. Jelikož jsou jídla na mne velká (450-500kcal/jedno jídlo), zasytí mne nadlouho a nemusím tak po většinu dne řešit jídlo, jako tomu bylo doposud, zároveň jsem si všimla, že mám po celý den o hodně víc síly a vůbec nehladovím, jak tomu bylo, když jsem chtěla jíst každé 2-3 hodiny malé porce. Nikdy jsem se nedojedla úplně a proto jsem pak měla potřebu se přejíst.
Každé ráno ve všední den cvičím jeden Workout od Zuzky Light, 2-3x do týdne cvičím jógu tak na 35minut, protože prospívá mojí duši a dodává mi klid a sílu. Jógu jsem objevila nedávno a je fakt úžasná. Někdy zajdu na hot jógu, ale k relaxu mi fakt stačí i těch 35minut doma denně.
A to je ze cvičení všechno, o víkendu mám volno, abych se nemusela stresovat, že mám uklízet a do toho ještě zacvičit hory různých Workoutů :D :)
Takže to je celý můj příběh, od nějakých 14let do teď. To jsem já. Vylila jsem na papír kus svého života a cítím se skvěle:)
Do blogu chci zaznamenávat každý svůj den, své pokroky, cíle, jak jsem jedla, cvičila, třeba i zajímavé články. V dalším článku tedy už napíšu trochu jasněji, jaký je nyní můj cíl a také sem chci dát svůj jídelníček a tréninky za tento týden, a každý den je pak přídávat - a být tak motivací nejen sama sobě, ale třeba i někomu, kdo na blog náhodou narazí...
Děkuji za čas strávený čtením mého příběhu, vážím si toho.
Prozatím ahoj!
L.
Obdivuju Tvoji sílu a odhodlání odrazit se ode dna ...Několikrát...Tvůj blog jsem objevila dnes, ale určitě ho budu sledovat dál a pravidelně. letošní jaro se mi podařilo shodit devět kg, ale teď nějak nemůžu získat motivaci a nemůžu se najít. Zkouším různé typy cvičení i systémy stravování a nemůžu najít to PRAVÉ, co by mi vyhovovalo. Budu ráda, když najdu inspiraci na Tvém blogu